17. listopad - Mezinárodní den studentstva 4

Bc. Miroslav Pořízek

Okupační moc začíná realizovat tvrdou odvetu proti studentům

V noci z 16. na 17. listopad 1939 se rozeběhla akce, která se do historie zapsala jako Sonderaktion 17. November 1939. Na večer 16. listopadu byla již dříve svolána do kanceláře Svazu českého studentstva v Čechách porada výboru. Na programu stála především debata o rozpočtu a finančních poměrech. Svaz měl málo prostředků, a tak chtěl v květnu 1940 obnovit na Žofíně studentský majáles. Jednání probíhalo v konferenční místnosti. Nejprve se přirozeně hovořilo ještě o proběhlém Opletalově pohřbu, o následné demonstraci a o tom, jaká může být odezva ze strany Němců. Na schůzi přišlo pět členů vedení. Nedlouho po zahájení schůze, asi v půl desáté, zazvonil telefon a nejblíže sedící Bedřich Koula přijímá hovor. Volající muž, představil se jako Osika ze Svazu německého studentstva, žádá o setkání s jednatelem, jelikož potřebuje projednat důležité záležitosti. Nakonec je domluveno, že volající se buď dostaví do půl jedenácté na místo jednání a pokud do té doby nepřijde, s jednatelem si dají schůzku v jedenáct hodin v kavárně hotelu Imperial. Ještě před ukončením hovoru se volající táže, kdo všechno je přítomen. Jednání pak již trvá jen krátce. Brzy je přeruší silné údery do dveří. Hodiny v té době ukazovaly několik minut před půl desátou. Na další okamžiky ještě po mnoha letech živě vzpomínal tehdejší finanční referent Svazu Kuneš Sonntag: „Otevřít šel Koula, který to měl zrovna nejblíže. Do předsíně vtrhlo gestapo. Osm deset mužů v civilu i uniformách. Instinktivně jsem sáhl do zadní kapsy kalhot, abych v poslední chvíli zničil dva koncepty určené k odvysílání do zahraničí. Psalo se v nich o pohřbu Jana Opletala a následujících událostech. Chtěli jsme, aby se ve světě vědělo o studentských demonstracích. Jeden koncept napsaný na průklepovém papíru se mi podařilo zasunout mezi odstávající dřevěné obložení a stěnu. To už nás začalo gestapo mlátit, hrabat se ve skříních, kartotékách a stolech. První co udělali bylo, že přestřihli telefon…. Všichni jsme jako dobytek dostali číslo a odvedli nás do smutně proslulé Pečkárny. S rukama nad hlavou jsme stáli několik hodin u stěny a dívali se, jak přivážejí studenty z bytů podle seznamu objeveného na Svazu…. Postupně nás začínají vyvolávat. Odvádějí mě doprava, ostatní chodí vlevo. Vstoupil jsem do přepychově zařízené místnosti, v níž se otáčel svítící skleněný globus. Tváří v tvář stojím největšímu tyranovi českého národy K. H. Frankovi. Na jeho pohled nikdy nezapomenu. Ani na jezdecký bičík v ruce, s nímž si hrál. Zakřičel: Tak vy jste jeden z vůdců české bandy vaší pseudointeligence! Usilovali jste o puč! Porušili jste platný řád v Čechách a na Moravě, vydaný vůdcem! Využili jste nepřítomnosti německé posádky v Praze, abyste provedli puč! Povstání je potlačeno, česká pseudointeligence bude zničena a vy budete zastřeleni! … Potom mi přitiskl pistoli ke spánku, ať nakreslím plán kolejí. Viděl jsem, že odmítnutí znamená smrt, kterou mi slíbil už předtím. Začal jsem kreslit nějaký půdorys, jenž jen vzdáleně podobal našim kolejím. Nakonec mě pochválil, že mám výtvarné nadání. Odvedli mě do sklepa, kde bylo množství telefonních budek, samozřejmě bez aparátů. V každé stál zbitý student…. Každou chvíli někoho odvezli. Že na smrt, to jsme nevěděli. Zůstali jsme čtyři. Místopředseda Svazu Ladislav Schubert, tajemník Bedřich Koula, tiskový referent Václav Jindra a já. Ráno kolem deváté nás naložili do policejního auta a odvezli nás na Pankrác, kde stály dlouhé řady studentů pochytaných v bytech. Za stálého bití nás nahnali do maličké cely. Mohly být čtyři, možná pět hodin odpoledne, když se otevřely dveře a dozorce zakřičel: Fridrich Koula zum Standgericht! Tedy ke stannému soudu! Nikdo z nás netušil, že ho vidíme naposledy. Za chvíli odvádějí také nás. Naštěstí ne k soudu. V Ruzyni nás němě vítají zkrvavení kolejáci. Byl to smutný pohled, ale i tak jsme byli rádi. Už nejsme sami, už nejsem jedinec, jemuž Frank slíbil smrt. Až za chvíli si uvědomuji, že za život vděčím jen náhodě. V tomto případě je to zázrak. Uvědomuje si to též Schubert a Jindra.“

Jako první byla přepadena Hlávkova kolej. Ve tři hodiny v noci. Přepadení koleje se účastní i sám K.H. Frank. Rozespalí studenti jsou biti, namačkáni do autobusů a odvážení do Ruzyně. V krátkém sledu příslušníci německé policie přepadávají také další pražské koleje. Terčem německé okupační moci se stává také Hradčanská kolej, Masarykova kolej, Švehlova kolej, Stará a nová kolonie na Letné. Průběh celé akce je na všech místech stejný. Studenti jsou rychle odvlečeni do přistavených autobusů a odváženi na Ruzyň. Ze zatýkání byly vyloučeny dívky a zahraniční studenti, což se týkalo i Slováků ze Švehlovy koleje. Celkový počet zatčených čítal dva tisíce studentů. V ruzyňských kasárnách na přivážené studenty čekala zvláště vyčleněná skupina německých vojáků. Jejich úlohou bylo studenty ponižovat, především bitím a výhrůžkami. Zde se studenti dozvěděli, že vysoké školy jsou na další čas zavřeny, devět osob popraveno a zde přítomné čeká odjezd na převýchovu do koncentračního tábora. 17. listopad přinesl smrt devíti studentských funkcionářů. Mezi nimi byli i zastánci spolupráce mezi českými a německými studenty. Většinou šlo o členy ústředního svazu českého studentstva. Jmenovitě mezi oběti této represe vůči studentům patřili: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šafránek a Jan Weinert. Někteří z popravených podporovali politiku protektorátní vlády a věřili v možnost nezbytné spolupráce s okupační mocí. V této souvislosti i z dnešního pohledu je nutné připomenout slova profesora Františka Buriánka z 80. let, kdy na konto těchto devíti obětí fašistické zvůle vyslovil několik prostých avšak zásadních vět: „Jejich krev, ať byli tací nebo onací, smyla všechny křivdy a rozdíly. Zaplatili tím nejdražším. Bylo tragédií stát se prvními oběťmi těžké okupace, kterou musel náš národ bolestně prožít.“